Před rokem 1989 byla uzavřena řada smluv, které vyplývaly z tehdejší politiky spolupráce v rámci socialistického tábora, případně mezinárodní pomoci socialistických zemí zemím rozvojovým (např. Aden, Damašek, Alžír, Managua). Na začátku 90. let byly tyto smlouvy revidovány z hlediska jejich použitelnosti pro další rozvoj spolupráce. Smlouvy, jejichž platnost vypršela, byly archivovány – jednalo se o dokumenty uzavřené na určité období, případně na konkrétní akci. Kromě toho existovala řada smluv, jejichž obsah nebyl fakticky naplňován nebo neodpovídal změněné politické situaci po roce 1989 (např. dohoda o partnerství s městem Berlín z roku 1971 uzavřená de facto pouze s částí města).

V první polovině 90. let byly podepsány nové smlouvy o partnerských vztazích s městy, u nichž byla perspektiva dlouhodobé spolupráce díky historickým vazbám a již existujícím společným projektům (německá města, Vídeň). Zároveň byla v polovině 90. let formulována kritéria pro navazování mezinárodní spolupráce s cílem napříště nepodepisovat smlouvy deklarativního charakteru bez reálného naplnění. Dle těchto kritérií se má nadále upřednostňovat spolupráce na konkrétních projektech, která bude mít reciproční charakter, vklad obou měst bude tedy odpovídající. Takto vymezená spolupráce má zamezit disproporční spolupráci, kdy jedna ze stran vkládá více než druhá (ať již organizačně, materiálně či finančně).

Přesto byly po roce 1995 podepsány ještě další dokumenty, nešlo však již o smlouvy o partnerských vztazích. Jejich podpis si vyžádal zahraniční partner s odkazem na vlastní praxi při navazování spolupráce. V případě asijských měst souvisí podpis oficiálního dokumentu s tradičním důrazem těchto kultur na formální stránku spolupráce (podpis dokumentu před faktickým zahájením spolupráce).

Ve většině případů probíhá od poloviny 90. let spolupráce na tzv. nesmluvní bázi, rozhodující je nabídka konkrétního projektu, který se realizuje buď jednorázově, nebo dlouhodobě.